Border Line Syndrom

 

David Saudek: Studenti už neždímají učitele tak jako dřív

 

 

Multimediální umělec, malíř, fotograf a filmař David Saudek připravil na podzim tři výstavy. První z nich otevřel před týdnem v pražské galerii European Arts, další včera v ostravské Besedě. Ta poslední v karlovarské Becherově vile bude pokračováním projektu českých a německých výtvarníků. Saudek míní, že lidé v demokracii zpohodlněli. Projevuje se to i na studentech pražské Akademie výtvarných umění, kteří podle něj polevili v nadšení.

 

 

 

 

Znáte důvěrně Tachovsko, i proto jste se v roce 2012 zapojil do volného tvůrčího seskupení BorderlineSyndrom zaměřeného na soužití Čechů a Němců. Souhlasíte, že některá místa v bývalých Sudetech mohou působit nevlídně až odpudivě?

Je to divoký kraj, ale není prokletý. Naopak je krásný. Jenom ho poznamenalo to, že po vzoru Stalina, který s oblibou přemísťoval etnika, tam byli koncem čtyřicátých let i později posíláni lidé z různých koutů republiky. Tento sociální experiment se na hranici s Německem projevuje dodnes. Mimochodem na Tachovsku je nadprůměrný počet vražd a sebevražd.

 

Jak byste popsal hraniční syndrom?

Je to porucha osobnosti, její určitá nefunkčnost způsobená strachem. Za komunistů bylo na české straně dva i více kilometrů široké pásmo, kde kromě ostnatých drátů a vojáků nebylo nic. Byla to hranice s nepřáteli, o nichž nám vtloukali do hlavy, že kdyby jen trochu mohli, tak by s námi zatočili. Na německé straně to vypadalo jinak, nebylo tam žádné pásmo. Některé vesnice se stejně jako před rokem 1989 i dnes těsně dotýkají hranice. Jistěže Němci mají ohromnou kaňku v dějinách a velmi dobře si ji uvědomují. Jsou až posedlí tím, aby všem ukázali, jak velcí jsou demokraté. A někdy to přeženou jako naposledy jejich kancléřka s uprchlíky.

 

Třetí ročník projektu otevřete v listopadu s Martinem Káňou, Jaroslavem Valečkou a bratry Hans Jürgenem a Lotharem Joachimem Gartnery v karlovarské Becherově vile. Cíl je stále stejný?

Oba ti bratři zažili jako děti poválečné vyhnání ze svých domovů. Vůbec o tom nemluví, považují to za zbytečné. Nebyli v hitlerjugend, ničím se neprovinili. Vyhnáni byli proto, že se jejich předci přihlásili k německé národnosti. To je paradoxně zvýhodnilo. Vyrůstali v bývalém západním Německu a ne v totalitě jako my. Náš strach, že se budeme muset něčeho vzdát a vrátit to Němcům, byl a stále je ohavný, nemužný. Lze ho překonat jen tak, že se s nimi seznámíme, sami si o nich uděláme názor.

Od začátku je cílem projektu přimět lidi z obou stran hranice, aby spolu komunikovali. Někteří Češi jsou dodnes přesvědčení o tom, že každý Němec se jmenuje Helmut a touží po odplatě. Je to naprostá hloupost, v lecčems jsou lepší než my. Dokázal to Bernd Posselt /nejvyšší představitel Sudetoněmeckého krajanského sdružení, které volalo po majetkovém vyrovnání – pozn. red./, když se letos na jaře všech nároků vzdal. Za to si ho vážím. Bylo to gesto, k němuž ho nikdo nenutil. Bohužel až na jednu výjimku byla reakce českých politiků nulová. Místo toho, aby ho sem pozvali, neprojevili vstřícnost a velkorysost jako on.

 

Jak lze podobná témata vyjádřit výtvarně?

Každý z uskupení BorderlineSyndrom k tomu přistupuje po svém. Takové věci těžko prodáte, sběratel si obraz s politickou tematikou většinou nekoupí. Děláme to z entuziasmu, chceme pomoci. I z toho důvodu jsou obrazy hodně osobní, můžeme namalovat, co chceme. Na druhé straně netvrdím, že by byly přesnou výpovědí o nějakých událostech nebo situacích. Projekt bych přirovnal k vyměňování pohlednic mezi lidmi. Tak to vypadá u nás, tak u vás.

Hlavní je přimět lidi z obou stran hranice, aby spolu komunikovali. Někteří Češi jsou dodnes přesvědčeni o tom, že každý Němec se jmenuje Helmut a touží po odplatě

 

V posledních letech zachycujete realitu pomocí historických odkazů, jako jsou nástěnné malby, hieroglyfy, židovství či islám, které kombinujete s různými novodobými logy, slogany. Co jejich spojením chcete vyjádřit?

Po absolvování akademie, kde jsme museli malovat povinně, jsem se docela dlouho věnoval filmu. K malbě jsem se vrátil teprve před pěti lety. Moje první výstava byla konceptuální. Hledal jsem na internetu různé symboly a podle četnosti výskytu je vybíral a přenášel na plátno. Chtěl jsem, aby zlehčovaly ústřední motiv. Raději používám nadsázku, než abych bral věci úplně vážně.

 

Do jaké míry nějaký znak či logo vypovídají o době, v níž vznikly?

Například mě zaujala Hello Kitty, která vznikla v Japonsku na začátku sedmdesátých let. Je vlastně obdobou o něco staršího Krtečka pana Milera. Děvčata se s Hello Kitty ztotožňují, některá do puberty i déle. Ta kočička je takový roztomilý divák, na němž stáří není viditelné. Bohužel většina jiných symbolů je zprofanovaná, máme je zafixované negativně. Lebka se zkříženými hnáty působí odstrašujícím dojmem. Přitom je to prastarý symbol vzkříšení, který má říkat, že po smrti se z člověka něco zachová.

 

Považujete se za pop-artového výtvarníka?

My jsme původně všemu říkali pop-art. Fascinovalo nás, jak Andy Warhol vytvářel své volné věci neuvěřitelně lehce. Kontrastovalo to s akademií, kde kresba hlavy zabrala několik hodin a byla to docela nuda. I když je to další nepřesné slovo, dnes bych o některých svých obrazech řekl, že jsou postmoderní. Znamená to, že si mohu vzít ze všeho něco a nemusím se ničím omezovat.

Většina symbolů je zprofanovaná, máme je zafixované negativně. Lebka se zkříženými hnáty působí odstrašujícím dojmem. Přitom je to prastarý symbol vzkříšení, který má říkat, že po smrti se z člověka něco zachová

 

Máte široký záběr, vedle malby se věnujete fotografii, videoartu. Je to v současnosti nutnost, aby se umělec na volné noze uživil?

Čistému umění se věnuje velmi málo lidí. A i ti to mají nastavené tak, aby nebyli odkázáni pouze na prodej svých děl. Kromě toho kombinace různých postupů či technik a také používání počítačů, pomocí nichž si mohu vyzkoušet barevné kombinace nebo nasimulovat rozmístění obrazů v galerii, mi usnadňuje práci. A to jsem si kdysi myslel, že počítač je hnůj.

 

Patří mezi vaše zákazníky VIP osobnosti?

Určitě. Neskrývám, že celebrity pro mě jsou důležité. Ale rozhodně neřeším to, jak často o nich píše bulvár.

 

Spolu s Karlem Jeriem jste nedávno vystavili v pražské galerii Michal’s Collection část cyklu Riders on the Storm, od včerejška bude k vidění v Ostravě. Čím vás přitahují cyklisté nebo motorkáři?

Karel je excelentní kreslíř a malíř, je mi velkou ctí pracovat s ním na takovém projektu. Inspirovala nás tajemná romantika spojená s tou slavnou skladbou od Doors, byť je její text o něčem jiném. V našem chápání jde o dobrodružnou cestu, což je velmi silný symbol vtahující diváka do děje. Karel to pojal velmi fantasticky, až fantaskně. Jeho postavy jsou mnohem vzletnější než moje, které jsou civilnější. Na cyklistech a motorkářích mě zaujal rozdíl mezi nimi. Zatímco ti první jsou sportovci, ti druzí snílci. Na projektu pracujeme dva roky, postupně se rozrůstá. Ostravská výstava je větší než ta pražská, každý už máme namalované asi dvě desítky obrazů.

 

Jak byste charakterizoval svoji generaci, která nastoupila na scénu v devadesátých letech?

Taková generace se už asi neobjeví. Když jsme studovali na akademii, v prvních ročnících byl věkový průměr přes třicet let. Někteří mí spolužáci, kterým je dnes pětapadesát nebo i pětašedesát, už byli známí malíři nebo sochaři a talentové zkoušky byly v jejich případě nesmyslné.

Všichni, kteří nechtěli nebo nemohli na akademii jít za komunistů, se na začátku devadesátých let přihlásili. Taková koncentrace lidí, které zajímalo výtvarno a vážili si toho, že mohou studovat, je neopakovatelná. Bylo to dáno tím, že diktatura je zřejmě dobrá na vytváření lidských zdrojů.

Člověk se chtěl odlišit za cenu, kterou by v normálních poměrech neplatil. V demokracii lidé zpohodlní. Současní osmnáctiletí studenti nemusejí mít zaměstnání a ještě doma poslouchat výčitky, že málo vydělají, protože chodí do školy. Jejich ročníkové práce mi připadají slabé. Polevili v nadšení. Už neždímají učitele jako my, aby jim opravdu něco dali.

 

Pomohlo vám jméno slavného otce?

Na startu zcela jistě. Ale potom jste srovnáván, stává se z toho stigma.

 

Vídáte se s Janem Saudkem?

Kvůli jistým malichernostem jsme se už delší dobu neviděli. Nic proti němu nemám, vážím si ho jako každého muže jeho věku, který toho tolik dokázal. Problém je v tom, že je výrazně sebestředný. Pokud nechcete žít jeho život, tak vedle něj nefungujete. Dochází ke střetům, které vás s přibývajícím věkem přestávají bavit.

 

Nakolik se cítíte ovlivněn Milanem Knížákem, který vás vychoval?

Vnímám ho jako postavu z klubu Rychlých šípů. Co se týče morálky a životních postojů, byl do třiceti mým vzorem. Dodnes s ním téměř ve všem souhlasím. Štve mě to, že nemá dostatek trpělivosti mluvit k lidem srozumitelně, když chce, aby ho poslouchali.

 

 

 

Rozhovor Jaroslava Valečky s Karlem Fialou

 

 

 

Jste věřící? Pokud ano, v čem spočívá vaše víra, váš vztah k Bohu?

Do kostela občas chodím, vždy se svojí ženou, klasický věřící, co uznává svátosti, dogmata, co se každý den modlí, čte v Bibli, to nejsem, ateista ale určitě také ne.

 

Jste optimista, pesimista, pesimistický optimista?

Jsem asi realista, lehce nasáklý pesimismem, ostatně v české kotlině přehnaný optimismus nebyl nikdy na místě.

 

Kde čerpáte životní energii a co vám ji naopak krade? Ptám se proto, že malovat Sudety (stejně jako v mém případě je fotit) člověka spíš duševně zdeptá….

Nejvíc čerpán energii i inspiraci v mé rodné Lísce, malé vesnici s přibližně 50 obyvateli V Lužických horách. V tamním kraji jsem vyrůstal a je pro mě jakousi samozřejmou součástí mého života, vždy jsem se tam cítil doma.  Když se vracím domů (dnes je to už jen chalupa) a vidím kopec  Sedlo u Litoměřic, cítím takové zvláštní chvění, asi závan domoviny.

 

Na vašich obrazech jsou většinou nějaké dramatické výjevy (zabíjačka, stress, krev, smrt, …). Neláká vás něco pozitivnějšího, byť pořád se Sudetskou tématikou? Já třeba spatřuji hodně pozitivního v té kopcovité “sudetské” krajině, umím si představit tu pohodu při senobraní, sklizni, babí léto….

Myslím si, že obě polohy k sobě patří, stejně jako rub a líc. Jako dítě jsem se bál zabitého prasete a zároveň mne to okouzlovalo, ten pocit mám v sobě pořád. Měl jsem rád různé strašidelné historky, lákaly mě příběhy o potopeném tanku v nedalekém rybníce, o sestřeleném letadlu na Zlatém vrchu, o sousedovi sebevrahovi a tak dál. Ale stejně si myslím, že procentuálně namaluji asi víc krajin, než drastických výjevů. Uvědomuji si ale, že lidé si spíš pamatují ty drastické výjevy. Asi ne nadarmo se říká, že smrt přitahuje pozornost.

 

Co v krajině nejvíc vnímáte, co vás nejvíc ovlivňuje? Barvy? Tvary? Světlo? Duše? Vůně? Historie?

Asi všechno dohromady, nejvíc mne láká atmosféra a řekněme genius loci daného místa, spojené s dětstvím.

Předloni jsem se ženil, má žena je Slovenka a občas jezdíme za jejími rodiči. Slovensko je jistě krásná a divoká země, ale to chvění, ten pocit, že jsem doma, že to znám, ten tam prostě necítím.

 

Kde čerpáte inspiraci? Jsou vyobrazení smyšlená nebo si hledáte konkrétní objekty, konkrétní krajinu, stavení, …?

Na začátku každého obrazu je většinou konkrétní místo, historka, nebo vzpomínka. Obraz ovšem není fotka, nebo popis události a vždy se musím dívat na to, aby primárně fungoval jako obraz, takže realitu měním,  tak aby vycházela kompozičně, barvy posouvám, aby působily více emotivně, někdy obraz zjednodušuji, nebo spokjuji víc námětů do jednoho obrazu.  Je to různé, ale kdybyste po mě chtěl, abych Vám napočítal kopce v reálném pohledu a na obraze, úplně to sedět nebude.

 

Zmiňoval jste se o mezinárodním projektu Borderlinesyndrom. Jaký je rozdíl ve vnímání “Sudetské tématiky” u nás a například v Německu?

Výstavní projekt Borderline syndrom iniciovala historička umění Rea Michalová. Povídali jsme si s ní a malířem Davidem Saudkem o příbězích našich rodin a zjistili, že máme společné příběhy spjaté právě s válkou a Sudetským prostorem. Můj dědeček z tatínkovy strany byl celou válku v ilegalitě, aby těsně po jejím konci zahynul při zneškodňování min, babička z maminčiny strany byla v roce 1938 vyhnána spolu s dalšími 300 000 Čechy žijícími v Sudetech z Žatce, totéž jako potkalo i tatínka Rey Michalové, který jako malý chlapec utíkal z Teplic. Rodina Davida Saudka byla postižena holocaustem. To byl takový prazáklad výstavního projektu, který byl v mnoha obměnách vystavován jak v českých, tak německých zemích. Později se k němu připojili i další umělci z Německa. Například malíři a bratři Gartnerové dnes žijící v Rakousku a Německu se narodili na samém konci války v Kamenickém Šenově a po jejím skončení byli odsunuti ještě v  kojeneckém věku.

Tato zkušenost samozřejmě každého ovlivní. Ale to, co nás spojuje je vědomí, že je to historie, ale i zdroj inspirace a že nikdo nechce, aby se tato doba vrátila. Což bohužel není tak nereálné, když se podíváme asi 1500 km na východ a šílenství na Ukrajině.

 

 

 

Sdílí s Vámi vaše okouzlení Sudety I vaše manželka  ???

Žena je Slovenka, vyrůstala v podhůří Malých Karpat, které jsou Lužickým horám a Ralské pahorkatině tak trochu podobné, jsou tam podobné ploché borové lesy, strmé kopce s rybníky, architektura je ovšem úplně jiná, taková jižní. Sama říká, že se jí severní Čechy velmi líbí, že ji nejvíc připomínají svojí divokostí  její rodné Slovensko. Mimochodem, když jsme u architektury, myslím si, že komunistická éra poničila Československou krajinu o dost víc než Sudety vysídlení. Ty sice zpustly, ale přijde mi, že ruiny jsou pořád hezčí než paneláky.

 

V jednom rozhovoru jste se zmínil o tom, že nemalujete a nikdy nebudete malovat na objednávku. Ten přístup se mi líbí. Nicméně, může se v dnešní pokroucené, mamonem posedlé době malíř rozumně uživit? Kdo kupuje vaše obrazy?

Uživit se dá. Trvalo to dlouho a pár let po skončení Akademie výtvarných umění bych to netvrdil, ale po čase se to srovnalo, samozřejmě je to trochu horská dráha, kdy člověk je jednou nahoře a dvakrát dole, ale mám svobodu a čas malovat a to je nejdůležitější.
Kupci jsou různí, od nadšenců, kteří raději vůbec nemají auto, aby si mohli koupit obraz, přes znalce, profesionální sběratele, obchodníky s uměním až po novomanžele, co si koupí obraz do obýváku….

 

Prozradíte, kde je vaše místo, kde se cítíte úplně nejlépe, kam se rád vracíte, kde byste chtěl umřít?

Nejlépe se cítím na Lísce, vždy mě tam přepadne taková bezstarostnost, rád se tam vracím, na to kdy bych chtěl umřít, tak na to raději nemyslím.

 

Standardně prožitý pracovní den?

Vstávám lehce po šesté, zhruba od osmi ráno do sedmi večer jsem v atelieru, tam maluji, připravuji plátna, kreslím, a dělám další věci, co souvisí s malováním. Prostě chodím do práce, jako každý jiný. Představa, že umělec je bohém, co vstává v 10, do jedné maluje a pak jde do kavárny, existuje možná ve filmu, ale obraz je především práce a když delší dobu nedělám, je to hodně vidět.

 

Vaše životní motto, názor, smysl všeho.

Životní motto nemám, docela se mi líbí “maluj každý obraz jako by byl poslední“, ale úplně doslova to neberu.

 

Máte nějaké cíle, sny? Myslíte, že se vám splní?

Cíl mám, aby po mě zůstaly obrazy, které budou někoho oslovovat ještě třeba za padesát nebo sto let, jestli se mi to splní, ukáže až delší čas a už u toho asi nebudu.

 

Máte čas na čtení, filmy, vzdělávání? Co rád čtete?

Přiznám se, že beletrii nečtu skoro vůbec, jak se celý den probírám pocity, emocemi a dojmy nějak už nejsem schopen vstřebat něco dalšího. Literaturu faktu mám ovšem velmi rád. 

 

Charakterizujte, prosím, dnešní dobu, ve které všichni žijeme? Co se vám na tom líbí, co vás naopak deprimuje. Jak vás může uspokojovat život v Praze, to se Sudetami vůbec nejde dohromady…

Jsem strašně rád, že nežijeme v komunismu, naše doba má spoustu chyb a nedostatků, ale máme svobodu, můžeme cestovat a nikdo nás nezavře za to, že řekneme třeba , že premiér  je vůl.  Že by mě něco vysloveně deprimovalo, to ne.

Žít v Praze jako malíř je víceméně existencionální nutnost, České země jsou malé a veškerý trh, umělecké aktivity a pozornost se soustřeďuje takřka výhradně na hlavní město. Kdybych zůstal na vsi, asi bych moc nemaloval. Prostě bych se neuživil…..

 

Vaše malířské vzory? Anebo nejen malířské vzory?

Malířských vzorů mám dost. Hodně mě ovlivnil Munch, malíři české dekadence a expresionismu, jako Váchal,  Zrzavý,  Kremlička, ze současníků mám rád třeba Brita Petera Doiga a mnohé další…
Ale že bych někoho napodoboval to ne, když vidím nějakou dobru výstavu, obraz, nebo sochu, tak mě to povzbudí k další práci.

 

Nechcete si udělat výlet do Šternberka? Byl jste už u nás na Severní Moravě?

Na severní Moravě jsem byl mnohokrát, moc rád mám Jeseníky a do Šternberka se rád znovu podívám.

 

 

 


 

 

Hraniční syndrom: Sudety drsně, vtipně, nenápadně a umělecky

 

 

 Praha – Malíři David Saudek a Jaroslav Valečka a sochař Martin Káňa. Tři čeští výtvarníci, které kromě uměleckého povolání spojuje také téma Sudet a problematika českého pohraničí. Trojice umělců se nyní spojila a utvořila na toto téma výstavu.

 

 

Z vernisáže výstavy - zleva: kurátorka Rea Michalová, umělci: Jaroslav Valečka, Martin Káňa, David Saudek Autor: Archiv výstavy

 

Jmenuje se přízračně „Hraniční syndrom" a navštívit ji lze do pátku 3. ledna v Galerii Michal´s Collection v Husově ulici.

„Jaroslav Valečka vyrostl v Lužických horách, Martin Káňa je z krušnohorských Vejprt a rodina Davida Saudka byla postižena holokaustem," vysvětluje spojitost umělců v zaujetí o pohraniční téma kurátorka výstavy Rea Michalová. I její rodinu postihla sudetská tematika otec kurátorky byl v roce 1938 odsunut z Teplic jako sudetský Čech.

Název výstavy pak připomíná jednu z nejčastějších psychiatrických diagnóz. „Syndrom označuje nedokonalost a nefunkčnost lidské mysli. I my tím ukazujeme na problém, nedokonalost, kterou je potřeba řešit," sděluje Michalová.

Výtvarníci nadhazují sudetskou problematiku na výstavě mnoha neotřelými pohledy, které na první pohled ani nevypadají „drsně", o to drsnější jsou však na pohled druhý. Návštěvník se tak lehce zadívá na obraz domu se zahradou, když ho najednou zamrazí při pohledu na nenápadné mrtvoly ležící na trávníku. Podobně je tomu na malbě zasněžené krajiny s „ledabylými" kapkami krve. Na jiném díle je kupříkladu vyobrazena ikona dnešní komerční společnosti Hello Kitty, zde ale s knírkem a esesáckou čepicí jako karikatura Adolfa Hitlera.

„Umělci se na téma česko-německého soužití dívají nepoliticky, každý k němu přistupuje po svém," podotýká Michalová a zmiňuje například Jaroslava Valečka. Právě v jeho malbách dominuje sudetská krajina, příroda a melancholie, do kterých jsou zasazeny krátké na první pohled všeříkající historky.

Několik děl podle Michalové vyvolává u návštěvníků kontroverzi. Kupříkladu vícevrstvý obraz Martina Káni, na kterém je v pozadí K. H. Frank hajlující na mladá děvčata, a v popředí se vyjímá kráva. „Kráva jako snadno zmanipulovatelné zvíře má navozovat tu naivitu a hloupost těchto dívek," vysvětluje kurátorka.

K. H. Frank se na Káňových malbách objevuje ještě několikrát, na jiném díle pak rovněž připomíná, že sudetské téma rezonuje i v současnosti na černobílém obraze se vyjímá mluvčí sudetoněmecké národnostní skupiny Bernd Posselt.

Martin Káňa na výstavu přispěl kuriózním výtvorem mapy Československé republiky ze dvou kusů černých kufrů na kolečkách.

Po Praze bude výstava vystavena v Klatovech a v Karlových Varech, v plánu je i představení tohoto ožehavého tématu v německých Drážďanech.

 

Michaela Rozšafná

 


 

Hraničí syndrom nabízí jiný pohled na Téma Sudet

 

Deník 13. 10. 2013

 

Trutnov - Napíšete-li slovo Odsun s velkým O, význam je jasný. Vysídlení Němců z Československa je stále živým tématem, což dokládá i současná výstava v Galerii Uffo.

 

Nazvaná je Hraniční syndrom, anglicky Borderline Syndrom, čímž mimo jiné odkazuje k názvu jedné ze specifických poruch osobnosti. Autory jsou tři přední osobnosti současné výtvarné scény David Saudek, Jaroslav Valečka a Martin Káňa.

Téma, které si umělci zvolili pro společný projekt obrazů a objektů, je zaměřené na demograficko – sociologický konflikt zvaný obecně Odsun, tedy zpracovává problém Sudet. Autoři vnímají prezentaci jako zcela nepolitické vyjádření názorů na téměř tisíciletou otázku hraničních území Čech a Moravy a soužití se sousedními národy.

„Název Hraniční syndrom má své odůvodnění. Reflektuje moderní způsoby nápravy v léčbě psychických onemocnění. Cílem není tlumení příznaků, ale léčení příčin. V tomto smyslu si myslíme, že obdobný přístup k vleklým problémům teritoria Sudet by byl jistě více funkční než všechny dosavadní kompromisy politiků," charakterizuje téma výstavy kurátorka Rea Michalová.

Autoři se k tématu nepřiklonili náhodně, každého umělce se problém Sudet osobně dotýká. „Jaroslav Valečka zastupuje svou tvorbou imaginativní a emotivní pól, David Saudek představuje symbolističtější a konceptuálnější přístup v rovině klasického obrazu. Martin Káňa pracuje v prostorové formě objektů," uvádí dále Rea Michalová.

Hraniční syndrom má v Galerii Uffo diváckou premiéru, i když původně tomu tak být nemuselo. „Měli jsme na téma Sudety připravenou pražskou výstavu, v Saském centru, ale dva dny před vernisáží ji německá strana bez náhrady zrušila. Prý by to po změně českého prezidenta nebylo vhodné," vysvětlil malíř Jaroslav Valečka. Ten se krajinou Sudet ve svém díle systematicky zabývá již od dob studií na Akademii výtvarných umění.

 
 Aleš Vaníček

 


 

V trutnovském Uffu začne v úterý výstava nazvaná Hraniční syndrom

 

Blesk. 13. 10. 2013

 

V Galerii Uffo v Trutnově začne 8. října výstava tří výtvarníků nazvaná Hraniční syndrom. Expozice, která zpracovává problém poválečného odsunu Němců a Sudet, byla speciálně vytvořená pro trutnovskou galerii. Výstava bude přístupná do 12. listopadu, sdělila ČTK Milena Patzaková z centra Uffo.


Autoři svá díla vnímají jako zcela nepolitické vyjádření názorů na téměř tisíciletou otázku hraničních území Čech a Moravy a soužití se sousedními národy. "Název Hraniční syndrom má své odůvodnění. Reflektuje moderní způsoby nápravy v léčbě psychických onemocnění. Cílem není tlumení příznaků, ale léčení příčin. V tomto smyslu si myslíme, že obdobný přístup k vleklým problémům teritoria Sudet by byl jistě více funkční než dosavadní kompromisy politiků," uvedla kurátorka výstavy Rea Michalová.

Na výstavě představí své práce malíř a grafik Jaroslava Valečka, který se ve své tvorbě systematicky zabývá krajinou severních Čech, kde strávil své dětství. Mezi vystavenými obrazy je například pohled na vesnici či na oplocený tábor se strážní věží. Své obrazy působící až typografickou jednoduchostí vystaví malíř David Saudek, třetím z autorů je malíř a sochař Martin Káňa, který se při vytváření objektů inspiruje novými technologiemi. V Uffu například vystaví z plastových tašek vyrobenou mapu Československa s vyznačenými hranicemi Sudet.

Více informací o výstavě a programu Galerie Uffo je možné najít na webu

 

www.uffo.cz.

 


 

Český rozhlas o výstavě v Galerii Uffo (audio) zde: